Diskrétní bankovní služby - stále větší oříšek

07. 04. 2014
(Bankovnictví)

České banky sdělují klientské informace automaticky, zahraniční ústavy jsou výrazně diskrétnější. Přesto, že volba vhodné banky je pro ochranu soukromí určující, úplnou anonymitu neposkytuje žádná.

Diskrétní bankovní služby

7.4.2014 Akont Info

Bankovní tajemství a s ním spojená anonymita služeb už prakticky neexistují, a to nejen v České republice, ale také Švýcarsku, Lichtenštejnsku a dalších zemích. Ještě v 80. letech nabízely banky široké možnosti zajištění anonymity od poskytování „číselných“ účtů, přes nanejvýš formální zjišťování identity zakladatele účtu po mírný přístup při prokazování původu vložených prostředků. Hlavní slovo měli v bankách obchodníci a na prvním místě bylo vyjít vstříc klientovi, bez zbytečných otázek. Ve druhém desetiletí třetího tisíciletí je situace zcela jiná. Hlavní slovo mají právníci a oddělení compliance, na prvním místě je dodržení regulatorních podmínek. Tento vývoj si banky nevybraly, je jim vnucen, mimo jiné AML legislativou – zákony proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Aby banky legislativě vyhověly, shromažďují o klientech a poskytnutých službách značné množství informací, které umožňují detailní vhled do realizovaných transakcí a vlastnických vztahů.

V praxi z AML legislativy plyne, že v bance vždy budou ležet informace
o fyzické osobě spojené s danou společností.

Osobě požadující zachování co největší míry ochrany soukromí nezbývá než se daným podmínkám přizpůsobit. To znamená poskytnout pouze nezbytné minimum informací a sdělit je subjektu, který nemá povinnost je automaticky předat širokému spektru autorit.

Jak na diskrétní bankovní služby v roce 2014

Při zajišťování diskrétních bankovních služeb musíme vycházet z premisy, že veškeré bance svěřené informace budou za určitých okolností vydány. Ochranu informací proto lze rozložit na dvě související podoblasti. Za prvé, jaké informace bance poskytneme, a za druhé, za jakých okolností banka tyto údaje sdělí. Nejcitlivějším údajem, který požadují prakticky všechny banky, je identita konečného vlastníka. Identita je zřejmá v případě, kdy účet zakládá fyzická osoba. Při založení účtu na právnickou osobu je vztah mezi právnickou osobou a fyzickou osobou konečného vlastníka volnější a proměnlivější. Z tohoto důvodu je vhodné pro zajištění diskrétních služeb využívat pouze účtů otevřených na právnickou osobu, společnost. Na základě AML legislativy poskytuje společnost žádající o založení bankovního účtu přinejmenším souhrn informací odpovídající výpisu z Obchodního rejstříku. Zejména o osobě jednatele, sídle společnosti, právní formě a konečném vlastníkovi. Mnohdy banky provádějí hlubší due dilligence a požadují účetní závěrky, daňová přiznání, stanovy společnosti. Dále je zajímají obchodní partneři, objem a směřování finančních toků, jejich zdůvodnění i zdůvodnění existence korporátní struktury. Pokud banka požaduje detailní due dilligence, není pro zajištění požadované diskrétnosti vhodná. Za všech okolností však banka vznese dotaz na konečného vlastníka. Tím je vždy fyzická osoba, jež v konečném důsledku ovládá právnickou osobu, nebo osoba, pro kterou je tato činnost vykonávána. V českém prostředí je konečným vlastníkem osoba, jež právnickou osobu ovládá, ať už přímo nebo nepřímo, více než z 25 %. V zahraničí bývá uplatňována i desetiprocentní hranice. Pokud je sdělení konečného vlastníka nemožné nebo nežádoucí, lze sdělit, že skutečný vlastník není známý, například z důvodu rozdrobené vlastnické struktury.

Nemalým problémem jsou nevyhovující interní systémy bank, 
kdy jsou informace bezdůvodně přístupné 
širokému okruhu zaměstnanců.

Banka se může s tímto tvrzením spokojit, záleží na jejích vnitřních směrnicích. V každém případě však bude postupovat s větší obezřetností a detailně posuzovat celkový kontext, důvěryhodnost klienta. Snazší pozici má v takovém případě nizozemská holdingová společnost s nizozemským jednatelem než společnost rezidentní v daňovém ráji, bez účetních záznamů a s jednatelem nerezidentním v EU. Významnou roli hraje historie společnosti, její známost, schopnost předložit například účetní závěrky, audit účetních výkazů a další dokumenty potvrzující legitimní podnikání právnické osoby. V praxi z AML legislativy plyne, že v bance vždy budou ležet informace o fyzické osobě spojené s danou společností. Vždy o jednateli nebo odpovídajícím statutárním orgánu a v řadě případů o konečném vlastníkovi. Banka bude mít k dispozici smlouvu o založení účtu, vystavené plné moci, výpisy z účtů a další informace. Kromě povinnosti sdělovat informace na vyžádání mají banky také povinnost aktivně poskytovat informace o transakcích, které vyhodnotí jako podezřelé. Podezření je vyhodnocováno vnitřními mechanismy banky. Pravděpodobnost nahlášení rizikové transakce roste, pokud klient provede nárazově velké množství peněžních operací s větším objemem prostředků, má otevřeno mnoho účtů, vybírá peníze brzy poté, kdy jsou hotovostně vloženy na účet, a v řadě dalších případů.

Účty je třeba zakládat v zahraničí

Přestože bankovní tajemství v současnosti prakticky neexistuje, stále panují mezi jednotlivými zeměmi výrazné rozdíly v přístupu ke sdělování informací. Všechny země a banky musejí respektovat AML. Existují značné rozdíly v tom, za jakých okolností banky údaje o svých klientech poskytnou. V tomto ohledu je Česká republika zemí, která informace poskytuje širokému spektru autorit zcela automaticky. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách vyjmenovává řadu institucí, které mohou o informace zažádat, a bude jim neodkladně vyhověno. Jedná se mimo jiné o Policii ČR, daňovou správu, exekutora pověřeného výkonem exekuce, ministerstvo financí, ministerstvo vnitra nebo zpravodajské služby. Banka klienta o poskytnutí informací neinformuje a nepožaduje zdůvodnění, soudní příkaz nebo alespoň závažné podezření. Nemalým problémem jsou také nevyhovující interní systémy bank, kdy jsou informace bezdůvodně přístupné širokému okruhu zaměstnanců. Z těchto důvodů nemá smysl o české bance v rámci ochrany soukromí uvažovat. Při otevírání účtu v zahraničí (typicky Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a další) se sice nelze vyhnout poskytnutí řady informací, nicméně banky je nevydávají autoritám automaticky po vyžádání. V řadě jurisdikcí je nezbytné, aby poskytnutí nařídil místní soud. Ten vyhoví v případě podezření z trestné činnosti, automatické příkazy ke sdělení informací nebývají udělovány. I v situaci, kdy bylo nutné identifikovat skutečného vlastníka, tak vytváří fyzická osoba poměrně silnou bariéru chránící soukromí.

Doba, kdy postačilo mít ve Švýcarsku otevřený účet na fyzickou osobu a přijímat prostředky identifikované jako provize z obchodní a poradenské činnosti bez dalších daňových důsledků, skončila.

I u renomovaných zahraničních jurisdikcí nelze vyloučit, že zákony se dále změní směrem k širší a snazší výměně informací. Je lépe počítat se situací, že veškeré informace budou vydány. Je proto vhodné mít už při zakládání účtu disponovat informacemi prokazujícími účelnost bankovní i napojené korporátní struktury a přísně dbát na dodržování všech platných zákonů. Zároveň je třeba vždy hledat způsoby, které v případě nevhodného legislativního vývoje umožní s minimálními riziky přesun struktur do vstřícnější jurisdikce. Jakmile je struktura pevně fixovaná, roste její rizikovost.

Závěrem

Ve světě, kde neexistuje bankovní tajemství, nelze provádět anonymní bankovní transakce. Doba, kdy postačilo mít ve Švýcarsku otevřený účet na fyzickou osobu a přijímat prostředky identifikované jako provize z obchodní a poradenské činnosti bez dalších daňových důsledků, skončila. Banky po celém světě požadují různě široké spektrum informací v důsledku požadavků kladených AML legislativou. Přesto existují možnosti zachování vyšší míry soukromí. Primární je zakládat bankovní účty na právnické osoby a je-li to možné, vyhnout se sdělení informace o konečném vlastníkovi. K tomu je třeba nejen najít vhodnou banku, ale rovněž důkladně se připravit a doložit důvěryhodnost společnosti. Využívat českých bank je zcela nevhodné, protože ty jsou povinny sdělovat informace širokému okruhu autorit a nepožadují zdůvodnění žádosti. Stejně tak vnitřní systémy bank odkrývají příliš mnoho informací širokému okruhu osob. Zahraniční banky poskytnou informaci na základě rozhodnutí místního soudu, což vytváří ochrannou bariéru i v případě, že je bance sdělena informace o skutečném vlastníkovi. Požadovaným výsledným stavem je robustní bankovní i korporátní struktura připravená na negativní legislativní změny a v případě nutnosti snadno přesunutelná do výhodnější jurisdikce. Výsledkem nesmí být zafixované řešení, neschopné přizpůsobit se novým změnám.