tisk ]Daně? To není nejlepší způsob
Jestliže si kupujeme rohlík, vstupenku do kina nebo vyčištění
bot, děláme to proto, že tyto služby (či statky) chceme více než cokoli jiného,
co za naše peníze můžeme dostat. Pokud si je nekupujeme, znamená to, že je
nechceme. Respektive: Nechceme je za cenu, kterou za ně musíme zaplatit. Za
tuto cenu si totiž můžeme pořídit jiné věci, které nás uspokojí více. Jinými
slovy, poplatek za rohlík či zhlédnutí filmu zaplatíme jen tehdy, pokud si
myslíme, že to za to stojí, tedy že je to dobré. Respektive lepší než jiná
dobra, z kterých bychom se za tuto cenu mohli těšit. To, které věci kupujeme,
rozhoduje pak o tom, které věci se vyrábějí. Čím více lidí chce něčeho více
koupit, tím více toho bude vyrobeno, a to místo, co lidé chtějí kupovat méně
nebo vůbec. Tak tedy prodávají takové statky a služby, které uspokojují potřeby
a přání členů společnosti co možná nejvíce a nejlépe.
Samozřejmě, že abychom mohli nakupovat, musíme mít za co, tj. musíme mít peníze.
Je zřejmé, že ti, co mají peněz více, si mohou koupit více věcí než ti, co
jich mají méně. Na tom nejen není nic divného, ale ani nic špatného. Peníze
totiž nejsou v podstatě nic jiného, než poukázkou na statky a služby, které
vytvářejí jiní členové společnosti.
Pokud nejsme zločinci a nekrademe, můžeme tyto poukázky získat jenom tak,
že za ně ostatním členům společnosti nabídneme něco, o co mají zájem a co
vyrábíme my sami.
Pokud tedy peníze máme, znamená to, že už jsme něco užitečného pro své spoluobčany
v minulosti udělali (nebo tak učinili ti, kteří nám své peníze darovali či
zanechali jako dědictví), a čím jich máme více, tím více si naši spoluobčané
těchto služeb (či statků) cenili. Kdybychom si všechno chtěli vyrábět sami,
žádné peníze bychom samozřejmě nepotřebovali. Nikomu by pak ale asi nepřišlo
divné, že každý má právě tak dobrý oběd, jaký si uvařil, a že ten, kdo si
neuvařil žádný, prostě žádný nemá. Peníze máme jen proto, že si všechno sami
vyrábět nechceme, ale že naopak chceme spolupracovat se všemi ostatními, neboť
každý z nás dokáže různé věci dělat různě dobře, a soustředíme-li se na to,
co dokážeme dělat nejlépe, můžeme vytvořit nejvíce dobra, pro sebe i ostatní.
Je však jen přirozené a spravedlivé, že ti, kteří vytvořili více toho, co
ostatní lidé, chtějí a oceňují, mají také více peněz, které chtějí oni sami,
ale které vyrobili jiní.
A naopak: Ti, kteří takových užitečných statků a služeb vytvořili méně, nebo
jen pro sebe a nenabídli je ostatním ke směně, mají pak peněz méně.
S daněmi je to ale jiné. Ty musíme zaplatit bez ohledu na to, zda za ně dostaneme
to, co chceme, či dokonce bez ohledu na to, zda za ně vůbec něco dostaneme.
Ten, kdo daně vybírá (tedy stát), pak tedy může utrácet tyto peníze bez ohledu
na přání a potřeby těch, od nichž je získal, což také ve velké míře dělá.
Drtivá většina výnosu daní je dnes použita na věci, které stát vůbec dělat
nemusí a které by si lidé dokázali lépe pořídit bez něj, pokud by je ovšem
za tu cenu vůbec chtěli a pokud by nemuseli pracovat tak dlouho jen proto,
aby mohli zaplatit právě daně. Otázka tedy zní: Je stát skutečně tak užitečný
dobrý, že stojí za takovou námahu? Užitek a dobro z daní plynoucí je totiž
téměř vždy menší než užitek a dobro z toho, co by si lidé za tyto peníze pořídili,
kdyby je nemuseli zaplatit na daních.
Jen velmi malá část statků a služeb, které dnes stát pro své občany pořizuje
z jejich daní, je totiž spojena s jeho nezastupitelnou úlohou. Drtivá většina
výnosu daní je dnes použita na věci, které stát vůbec dělit nemusí a které
by si lidé dokázali lépe pořídit bez něj.
Daně. Proč je vlastně platit? Například letos musí každý občan v průměru pracovat
až do sedmnáctého června pouze proto, aby zaplatil všechny možné i nemožné
aktivity a neaktivity státních úředníků. Takže otázka zní: Je stát skutečně
tak užitečný, že stojí za takovou námahu?
