tisk ]Přežijí daňové ráje?
Nejde jen o daňové přiznání, ale o využití takzvaných daňových rájů. Není to ovšem nejlevnější záležitost.
V ČR jsou daňové ráje dávány hlavně do souvislosti s Kyprem, kvůli bankovnímu tajemství, ale i se Švýcarskem či dalšími státy. Celkový počet těchto „daňových oáz“ přitom čítá několik desítek. Najít jejich kompletní přehled není snadné. Patrně nejrozsáhlejší seznam zemí, které mají charakter daňových rájů (jde o široké spektrum různých služeb), najdete na internetové adrese www.ocra.com/jurisdictions, společnosti OCRA Worldwide. Zahrnuje asi sedm desítek států.
Přehled daňových rájů na webu firmy Akont, která je největším hráčem na českém trh v oblasti mezinárodního daňového plánování a onshore a offshore podnikání, jež se vztahuje k daňovým rájům, je méně obsáhlý. Zahrnuje 14 klasických daňových rájů, tedy Bahamy, Belize, Britské Panenské ostrovy, Gibraltar, Hongkong, Jersey, Kajmanské ostrovy, Lichtenštejnsko, Nevis, ostrov Man, Panamu, Seychely, ostrovy Turks a Caicos a Západní Samou.
Vedle nich web zmiňuje dalších deset států, které jsou standardně využívány v „mezinárodním daňovém plánování“. Jde o Dánsko, USA, Kypr, Madeiru, Estonsko, Lucembursko, Nizozemsko, Velkou Británii, Litvu a Maltu.
Vyjdeme-li přitom z jednoduché definice daňového ráje, musí splňovat jednu ze dvou podmínek. Tou první je neexistující daň z příjmů nebo zisků, které pocházejí z profesní činnosti, případně v zemi neexistuje vůbec žádná daň z příjmů. Podle druhé podmínky nepodléhají dani příjmy nebo zisky, které vznikly mimo tuto zemi.
Většina firem či jedinců využívá daňové ráje hlavně kvůli vysokým daním v zemích, v nichž žijí. Další firmy zase hledají cestu, jak optimalizovat daně. Proto zakládají společnost podle zákonů vybrané země. Ta je pak začleněna do struktury, jejíž součástí je třeba i česká firma. Musí platit určité daně, například místní paušální, které jsou ale relativně nízké.
Daňové ráje jsou využívány i proto, že umožňují založit firmu podle výhodnější legislativy nebo kvůli menšímu počtu nejrůznějších administrativních omezení nebo volnější regulaci některých aktivit.
Daňové ráje jsou často spojovány i s anonymitou vlastnictví. Pátrání po vlastnících různých firem často končí tím, že mají vlastníka v daňovém ráji. Pokud má taková firma akcie na jméno, lze z tamějšího rejstříku zjistit, kdo je majitelem. Jestliže má ale firma akcie na majitele, nikdo se nic nedozví. To může sloužit jako ochrana před všeobjímajícím státem, ale i před organizovaným zločinem. Řada vyspělých zemí, zejména USA, ale naopak argumentuje tím, že tyto ráje mohou být využívány k různým nelegálním transakcím.
Anonymita vyvolává dojem, že v daňových rájích je možné vše. To je teoreticky pravda, neplatí to ale absolutně, třeba v některých daňových rájích, které vlastně představují finanční centra. Zájemcům se tam nabízejí nejen nulové nebo velmi nízké daně při splnění určitých podmínek na nulu, ale i vyspělá infrastruktura, propracovaná legislativa, dostatečná vymahatelnost práva, případně i rozvinutý bankovní systém, jako je tomu v Lucembursku nebo Lichtenštejnsku.
Offshore a onshore plánování se využívá i k tvorbě imageové struktury – vytváření holdingů (efektivně fungující struktury dceřiných firem a mateřské společnosti). Matka je registrována v zemi s minimálním, případně i nulovým zdaněním dividend nebo s jinými výhodami. Proto je mnoho mateřských společností českých firem registrováno v Nizozemsku, na Kypru a na Maltě.
Existence firmy v daňovém ráji stojí podle odhadů několik tisíc eur za rok. Aby se jí mezinárodní daňová optimalizace vyplatila, měla by mít tedy hrubý zisk minimálně dva až tři miliony korun.
V daňových rájích je zatím podle dostupných informací registrováno téměř 9000 mateřských nebo dceřiných firem napojených na české firmy. Kolik fyzických osob z ČR využívá výhod daňových rájů, není známo.
Zatímco vlády, zejména USA a zemí Evropské unie, se snaží tyto „daňové oázy“ omezovat či zcela zlikvidovat, firmy je mohou při hledání nejrůznějších úspor, včetně daňových, v současné obtížné době naopak preferovat. Země, které tyto výhody nabízejí, se budou snažit a podobně jako v minulosti na tyto tlaky pružně reagovat změnami legislativy, aby tak odstranily nejzávažnější výhrady. Švýcarsko, Lucembursko a Rakousko dokonce přistoupily jako těsně před nimi Lichtenštejnsko a Andorra na částečné uvolnění pravidel o bankovním tajemství. Hovořit o soumraku daňových rájů by tedy bylo předčasné. Není přitom od věci si připomenout, že téměř všechny matky českých bank za sebou mají společnosti registrované v offshore zemích.
(Připravil František Mašek.)
