tisk ]Daňové ráje nejsou šedou ekonomikou
Více než jedna čtvrtina světového bohatství je držena v daňových rájích
V Hospodářských novinách jsem nedávno nalezl velmi zajímavý článek o daňových rájích, ve kterém se autoři pokusili nabídnout reálnější pohled na daňové ráje a jejich využití pro české subjekty. Rád bych zdůraznil, že se jedná o jednu z mála úvah, jež se snaží poskytnout informace o této problematice bez příkras, i když se domnívám, že mohla být o něco objektivnější.
Využití daňových rájů nespočívá v krácení daní z příjmů cestou placení fiktivních služeb nebo provádění transakcí v cenách (plně souhlasím s názorem autorů), jež jsou v zásadním rozporu s tržními podmínkami. Tato činnost je plánovitým hledáním odlišností jednotlivých daňových režimů, ať již v daňových rájích nebo v zemích se zcela standardním daňovým režimem a vytvářením takových struktur, které mohou využít výhod nabízených v jednotlivých zemích.
Smysl
existence a význam daňových oáz
Naprosto souhlasím
s autory, že motivy daňových rájů pro vytvoření legislativy lákající investory
právě do jejich země jsou zcela egoistické a vůbec nesledují zájmy ostatních
zemí - jaké jiné by měly být? Koneckonců soutěže o přízeň mezinárodních
investorů se s různými výsledky aktivně účastní také Česká republika (viz
fúze Škoda - Volkswagen či výstavba nové továrny Matsushity v Plzni a mnohé
další) stejně jako mnohé státy a regiony Evropské unie (například Belgie,
Nizozemsko, Irsko a Madeira, jež na rozdíl od naší země stavějí spíše na
obecně nabízených výhodách). V tomto ohledu těžko něco daňovým rájům vyčítat.
S čím však skutečně nesouhlasím jsou tvrzení, že jejich legální využití je spíše výjimečné, že slouží téměř výhradně pro krácení daní a jako prostředky pro legalizaci výnosů z trestné činnosti. Prozkoumáme-li zákony proti praní špinavých peněz přijaté v jednotlivých daňových rájích, zjistíme, že tyto jsou často přísnější než obdobné zákony v zemích OECD nebo v České republice. Za zdůraznění stojí také skutečnost, že daňové ráje tyto zákony uplatňují obecně mnohem důsledněji než je běžný standard (viz např. ostrovy Guernsey a Jersey).
Z těchto důvodů vyspělé země jako Spojené státy nebo Velká Británie nebojují proti daňovým rájům, ale výhradně proti jejich zneužívání a porušování svých zákonů. Proto se v souladu s předními světovými odborníky na problematiku podnikání v offshore zemích a související etické a další otázky domnívám, že dominují legální způsoby využití daňových rájů. Ty jsou založeny na skutečnosti, že omezovat toky mezinárodních financí v situaci, kdy příliš restriktivní politika vlád vyspělých států by na jedné straně pravděpodobně způsobila víc škody než užitku a na druhé straně se musí brát také v úvahu reakce ostatních zemí, je úkol velmi nesnadný a nalezení optimální míry restrikce v neustále se vyvíjejících podmínkách v podstatě nemožné.
Pro přiblížení významu daňových rájů ve světové ekonomice předkládám následující údaj: v současné době je pravděpodobně více než jedna čtvrtina světového bohatství je držena v daňových rájích (dva biliony dolarů v offshore trustech, jeden bilion v majetku loďařských společností zaregistrovaných v daňových rájích, jeden bilion je uložen v depozitech offshore bank, 750 miliard je v držení závislých pojišťovacích společností a 250 miliard v offshore investičních fondech). Na základě takových čísel považuji existenci daňových rájů za stav, se kterým lze polemizovat nebo nesouhlasit, ale těžko něco víc - tyto země jsou dnes plně integrovanou součástí celosvětové ekonomiky.
Tahouny
jsou finanční a poradenské služby
Dá se říci, že hospodářství
daňových rájů táhnou především sektory finančních a poradenských (především
právních a auditorských) služeb. Banky a pojišťovny a další společnosti
pracující ve finančnictví a patřící do první tisícovky světového žebříčku,
jež nevyužívají daňových rájů, jsou velmi řídkou výjimkou. Tzn. že zde
najdeme společnosti od Barclays Bank a Chase Manhattan přes fondy kótované
na NYSE až po Price Waterhouse. Lze však souhlasit s tvrzením, že tyto
instituce začaly využívat daňových oáz pod tlakem konkurence a nutnosti
hledat nové ziskové příležitosti. Určitě se nedomnívám, že hřeší na omezené
možnosti represivních orgánů ve svých mateřských zemích. Právě naopak -
citlivost na peníze z podezřelých transakcí je podstatně vyšší než v běžných
zemích a mnoho daňových rájů vyžaduje mimo jiné, aby činnost dceřiných
společností světových bank byla pod kontrolou bankovního dozoru v mateřské
zemi.
Možnosti
českého investora
Rád bych dodal, že
právě služby nabízené bankovnictvím v daňových rájích považuji za naprosto
legitimní, neboť investorům nabízejí jak větší výnos, tak podstatně vyšší
ochranu soukromí - a zůstává pouze na daném investorovi, zda dá přednost
nižšímu výnosu, který může získat ve své bance v silně regulované mateřské
zemi nebo vyššímu výnosu, ať již s nepatrně vyšším rizikem (v případě dceřiných
společností renomovaných bank) nebo podstatně vyšším (v případě ostatních
institucí specializovaných na investice s vyšší mírou rizika).
Obávám se však, že například ve sféře kolektivního investování nenalézám jediný rozumný důvod, proč koupit podíly fondu zdaňovaného běžnými sazbami a ne fondu spravovaného stejně renomovanou mezinárodní společností, který je v daňovém ráji osvobozen od zdanění - při nahlédnutí na seznam fondů obchodovaných na největších burzách ve Financial Times lze vidět jejich množství.
Poměrně dobrým příkladem pro ilustraci možnosti využití českým investorem by mohla být situace, kdy investoři chtějí dlouhodobě uložit své prostředky na termínované vklady v devizách - mohou sice využít služeb našeho bankovnictví, ale pokud výše jejich vkladů není úplně zanedbatelná, bude podstatně výhodnější, když si pro tyto účely založí společnost v daňovém ráji, kterou ohlásí jako přímou investici České národní bance, a peníze uloží v bance v některém z daňových rájů, která jim nabídne vyšší úrok (protože tyto banky mimo jiné nemusí držet vysoké rezervy a nedaní své zisky), jenž navíc nebude zdaněn v této zemi srážkovou daní z úroků. V případě, že jejich společnost bude zisk dále investovat nevznikají jí ani jim žádné další závazky vůči České republice z titulu daní z příjmu.
Nepochybuji o tom, že stále rychlejší rozvoj telefonního a internetového bankovnictví brzy smaže poslední výhodu bank sídlících v zemích se standardním daňovým režimem - blízkost ke klientovi, takže zcela jistě zažijeme v blízké budoucnosti opravdový nástup offshore bankovního sektoru v oblasti nejen dlouhodobých vkladů, ale také běžných účtů. Z tohoto důvodu se mi jeví budoucnost lokálních bank v zemích se standardními daňovými sazbami v poměrně černých barvách. Stejně tak předpokládám, že v případě finančních operací bude téměř nemožné bránit tomuto trendu restriktivními opatřeními, neboť hranice vymezující místo poskytování služeb jsou v podstatě nezřetelné.
Použití
společností z daňových rájů v ČR
Rád bych se však vrátil
k problematice použití společností z daňových rájů pro běžné obchodní účely.
Domnívám se, že je zde nutné opětovně zdůraznit dva základní faktory -
mluvím zásadně o činnostech a službách, které skutečně proběhly, a současně
v cenách, jež odpovídají běžným tržním podmínkám. Je třeba však okamžitě
dodat, že určitě zdaleka ne všichni uživatelé společností z daňových rájů
si tyto dva body dostatečně uvědomují. V žádném případě nelze pominout
také nejrůznější ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve
znění pozdějších dodatků, na základě kterých vznikají daňové závazky i
tam, kde by je nezkušený uživatel, který si právě zakoupil společnost v
daňovém ráji a odmítá investovat dodatečné finanční prostředky na odbornou
radu týkající se daňových důsledků plánovaných operací, nečekal. Tímto
způsobem potom snadno vzniká řada situací, jež se nacházejí daleko za hranicí
použití offshore struktur v mezích zákona.
Na druhou stranu se mi zdá, že existuje mnoho způsobů využití daňových rájů a struktur, které je využívají jako jeden ze svých prvků, pro investory z ČR, jež se nacházejí zcela v rámci platných zákonů (především zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších dodatků) s tím, že nedojde k omezení daňových zvýhodnění - zde bych vyzdvihl například následující:
- zakládání společností v zahraničí a pověřování těchto společností prováděním činností probíhajících mimo území ČR, ať už pro zahraniční nebo tuzemské subjekty (jediným nebezpečím je stejně jako v dalších příkladech možný vznik stálé provozovny),
- formování holdingových struktur s kořeny v daňových rájích (takto vytvořené struktury podléhají celkově nižšímu daňovému zatížení nemluvě o dalších výhodách vyplývajících z pružnějšího zákonodárství, jež umožňuje investorům řídit společnost způsobem, jaký jim nejvíce vyhovuje),
- zakládání společností, které se zabývají finančními operacemi včetně investic do cenných papírů v České republice.
Podstatné
je, zda se dodržují zákony
Domnívám se, že bylo
nutné se pokusit načrtnout některé nejčastěji používané způsoby použití
struktur zahrnujících zahraniční společnosti, ať už z daňových rájů nebo
jiných států, které se poměrně snadno a zcela v rámci zákonů platných v
ČR mohou dostat z dosahu zdanění daněmi z příjmů. Z těchto případů je patrné,
že daňové ráje nejsou šedou ekonomikou světového hospodářství, ale pouze
zvolily jinou filozofii právní úpravy podnikání - maximální svobodu podnikatelských
subjektů. Díky tomu nabízejí investorům z celého světa mnoho zcela legálních
cest pro snížení daňového zatížení a sami na tom profitují.
Samozřejmě stejně tak mohou být společnosti z těchto zemí použity k nelegálním aktivitám - celá problematika však nespočívá v tom, odkud která společnost pochází, ale zda její statutární zástupci porušují či neporušují platné zákony (osobně se domnívám se, že suma, o kterou byl zkrácen státní rozpočet z titulu krácení daní prostřednictvím offshore společností je minimálně řádově nižší než v případech, kdy byly využity společnosti a osoby výhradně české, viz problém lehkých topných olejů).
